jūrmalas pludmale
jūrmala je populární letovisko u chladnějšího rižského zálivu, v lotyšsku. hlavní ulice jomas iela je plná barů, obchodů a hotelů. o ulici vedle začíná přibližně 30 km dlouhá písečná pláž. jméno jūrmala tomu odpovídá - jūr = moře, mala = okraj.
a já jsem na jomas iela začala prodávat kvass. když mi končí práce, chodívám na pláž. většinou se sluchátkama, ale s ne moc hlasitou hudbou, abych slyšela ptáky a vlny.
chodívávám po pláži už přes měsíc a znám ji kus nazpaměť. vím kde jaký schody z pláže vedou do jaký ulice města, kde roste nejvíc borovic a kde nejvíc kradou racci.
často tam chvílu pozoruju vlny. až mě to přestává bavit, tak se obracím a jdu zpátky k městu.
mezitím přichází podzim. vzduch je cítit jinak, já se cítím jinak a záliv je pořád zajímavej, novým způsobem.
poslední dobou se mi ale začalo dít něco zvláštního, dejme tomu. když se po pozorování zálivu otočím k městu a vykročím jeho směrem, občas se objevím v trochu jiný ulici, než jsem čekala.
začala jsem to testovat. když intenzivně myslím na to, že se to stane, tak se to nestane. když se ale myšlenkama ztratím a zaposlouchám se do vln, větru a racků, tak jakoby se kvůli mě ohýbala realita.
když jdu na pláž a pryč a kontroluju u toho v mobilu mapu, tak všechno dává smysl. když mapě přestanu věnovat pozornost, tak se na ní něco zaonačí, ale nikdy si nemůžu vybavit, co bylo jinak. ale něco jinak bylo.
uběhl další měsíc. na pláž jsem už přestala chodit. začala jsem se bát. to že to nemá očividný vysvětlení mi bere spánek.
napadlo mě teď co vyzkoušet - nejdřív vytvořím pláž ve svý mysli. existuje tzv palác paměti - technika memorizace, při který se člověk ve svý mysli pohybuje místem, který dobře zná z reálnýho světa a dosazuje do jeho částí libovolný věci nebo bytosti. potom, když se v mysli místem prochází, tak ví, kde co čekat, protože to tam už zná a "vidí" to. pokryju takhle kilometry pláže a okolního města, pak půjdu na reálnou pláž a budu se orientovat dosazenýma bodama.
ležím na pokoji na posteli se zavřenýma očima. tvořím palác. chodím v hlavě po pláži. vidím všechny hotely, výrazný borovice, sochy a lehátka, který tam doopravdy bejvaj. dosazuju k nim lidi. protože jsem v jūrmale ještě moc lidí nepoznala, dosazuju tam lidi, který znám z česka. dávám je na konkrétní místa a třeba s nima i prohodím pár slov, aby se mi zaryli do paměti. tohle dělám celý dopoledne.
otevírám oči, zvedám se z postele, piju trochu vody a nealko kvassu, a mířím na večerní směnu.
ta mi končí ve 23:00 a já jdu skoro prázdnou jomas iela k pláži. měsíc dorůstá, vítr se nehýbe.
přicházím na pláž. jsem tu sama. je tu ticho, až na vlny. většina světla jde z reflektorů hotelů. soustředím se a vybavuju si celej svůj palác paměti, na kilometry okolo sebe. chodím po skutečný pláži sem a tam. míjím v představách známý lidi. vím kdo stojí u jaký borovice a směrem k jaký ulici ve městě. nemůžu se tu ztratit. vím přesně kde co je a u jaký části města bych vyšla a moji známí v hlavě mi kdyžtak stejně polohu "řeknou", když je "potkám".
nakonec si sedám k vodě. zavírám oči. poslouchám vlny. snažím se trochu snít.
oči otevírám. rozhlížím se. žádný lidi, který jsem si tu dosazovala, tu už "nevidím". proč si je teď už ani nemůžu představit? a představit koho vlastně? nevybavuju si žádnej obličej, žádnej pocit z nikoho. moment, co to bylo za lidi koho jsem znala? mám teď nějakou amnézii? trochu panikařím.
vybíhám z pláže do osvětlenejch ulic jūrmaly. a zase jsem v jiný ulici, než jsem čekala. dobíhám na jomas iela. je tu jen minimum lidí zavírající podniky nebo postávající s plechovkama v rukách.
na koho jsem to zapomněla? jakobych nikdy neměla blízký lidi.
ta pláž mi přímo z mý hlavy sežrala všechny vzpomínky na kohokoli, koho jsem na ni jen ve svý mysli umístila.