kogni-hazard

08 Sep, 2026

k příběhu:
bylo to psáno na jeden zátah ve flow-módu a s odstupem se ohledně toho už cítím jinak a vlastně ani nevím, co si o tom myslet. počkám a uvidím, jestli to tu nechám, upravím nebo smažu.

otevírám oči.
stojím na stanici s cizincem, čekáme na vlak.
kdo to je, ty vole.
zas oči zavírám.

a zas oči otevírám.
jsem v labyrintu, obklopenej hladkejma zdima z kamene, 10 metrů vysokejma. pod nohama mám písek. chladnej písek. a nad hlavou mám otevřenou oblohu s hvězdama.
je noc. je zima. je ticho.

chodím labyrintem, hledám cestu.
nezastavil jsem se už asi týden, ale těžko říct, kolik času uteklo.
už začínám šílet. mluvím si nahlas o tom, jak je to můj konec.
ale konec čeho? kdo jsem?
proč nepotřebuju spát ani jíst?
co se to děje?
proč si nic nepamatuju?
jdu dál.
začínám se nudit.
uběhla další hromada času. nevím kolik. další týden?

sedím u stěny v písku.
přilítají ke mě hodně velký netopýři.
utíkám před nima labyrintem, nevím kam.
nakonec mě dohání a koušou.
křičím. tělo mám od krve.
jeden z netopýrů mi ukousává prst a chce s ním odletět pryč. já se napřahuju, abych ho praštil. moje ruka ale prochází skrz jeho tělo a netopýr mizí. rozplynul se.
a můj prst se objevuje zas na mojí ruce.
co se to děje?
i další netopýři mizí a moje rány jsou zahojený.

a vidím konec labyrintu. jdu tam.
kamenný stěny nechávám za sebou a docházím na pláž.
vcházím do mělký vody. je stejně chladná jako písek. mám ji po kolena.
voda nikde nekončí.
nad hlavou mám pořád jen tmu.
můžu se tady vychcat?

vidím postavu. stojí trochu dál ve vodě, schovaná ve tmě.
jdeme k sobě.
jsme skoro u sebe.
„čau?“ říkám zmateně.
„¿qué?“ říká postava.
přichází blíž. je to snědá žena s dlouhejma černejma vlasama.
„co?“ říkám já
„¿en español?“ říká žena.
„ne, anglicky.“

• skoro všechny dialogy probíhají jakože v angličtině *

žena: „okay. můžeme anglicky, když sis nikdy na španělštinu nenašel čas.“
já: „…okay?“
žena: „super, že jsi ty moje netopýry překonal. aspoň víme, že jsi vzhůru."
já: „to tys je na mě poslala?“ teď mě teda celkem naštvala. vůbec to nebylo příjemný. „proč?“
žena: „nejsou skutečný. musela jsem nějak otestovat, jestli jsi vzhůru, abysme se mohli začít bavit.“
já: „ok, ty královno lítajících krys.“ jsem celkem naštvanej.
žena: „omg. teď se musíme bavit seriozně.“

vlnky nám omývají nohy.

žena: „ze všeho nejdřív ti řeknu to nejdůležitější - tady je černý vír.“ říká a ukazuje do prázdna.
v prázdnu se v ten moment objevuje pomalu rotující malý černý vír, asi metr vysoký, pár kroků od nás.
žena: „tohle jsem tvořila týdny. můžeš si to vzít. bude to lítat pořád u tebe. je to konečný řešení naší situace. když už nebudeš vědět jak dál, vstup do toho a umřeš.“
já: „umřu? proč? co to je?“
žena: „není odsud jiná cesta. vstoupením do černý díry si můžeš způsobit zastavení dýchání tvýho fyzickýho těla. je to ale poslední možnost. je to tvoje rozhodnutí.“
já: „co když chci žít? a zjistit, co se děje?“
žena zavírá oči a zhluboka vydechuje.
já: „mluv, omg, co děláš.“
žena: „měla jsem ten labyrint vytvořit větší.“
já: „achjo, co ty si o sobě myslíš.“

osvěžuje nás vánek.

žena: „jsme tu uvězněný. tohle není naše fyzická realita. tvoje tělo je připoutaný ke stroji. ten stroj ti z mozku vytáhl pomocí určitý frekvence tvoje vědomí a uložil ho do magnetický desky, kterou máš nad hlavou. mě udělali to stejný. jsme tu spolu, protože nás dali na stejnou desku. tahle vrstva reality je ale pořád skutečná a máme kontakt s naším tělem. musíme ho ale sami najít přes spojení frekvencí s našima fyzickýma neuronama. tělo samotný je ale nepoužitelný. je spoutaný a vysílený, napojený na přístroje. až dost zeslábne, tak nás zabijou a připojí sem jiný lidi. nemůžeme odsud pryč. čas tu ubíhá jinak a oni - lidi, co pozorují naše vědomí na desce - ještě naštěstí nestíhají v reálným čase reagovat na naše chování.“

já: „o co jim jde?“

žena: „jde o experiment. oni si myslí, že existuje něco jako bůh, který se při stvoření vesmíru rozdělil do vědomí všech organismů a možná do vší elektřiny ve vesmíru. chcou skrz pozorování našeho vědomí při vytažení z těla zjistit, jestli jsou vědomí organismů v kontaktu s něčím vyšším nebo ne a tím potvrdit nebo vyvrátit entitu, která by mohla být stvořitelem vesmíru.“

já: „proč jsme tu zrovna my dva?“

žena: „zkouší spojovat několik vědomí najednou. předtím jsem tu byla se třema lidma. ty pak dali pryč. čím víc lidí dají k sobě, tím silnější vznikají vlny, který lidský vědomí z desky vyzařujou a tím líp pozorujou, jestli k němu chodí vnější signály od vědomí vesmíru. dali by k sobě i tisíc lidí najednou, kdyby je dokázali udržet na desce. nemají na to ale ještě techniku.“

já: „a jak jsem se tu vzal zrovna já?“

žena: „unesli tě. celej výzkum je tajnej. jsi na ostrově. oligarchové si u tvýho těla rozdělávají víno.“

já: „proč jsem byl v labyrintu?“

žena: „když se vědomí umístí na desku, tak je nejdřív zmatený a dívá se samo do sebe. byl jsi ztracený v prožitcích vědomí snažící se analyzovat vše, co ze svý evoluce našlo. já jsem ale musela pracovat a to bych nezvládala, když jsi tu s sebou mlátil a prožíval od začátku pravěk, kterej je schovanej v tvým podvědomí díky vzpomínkám tvejch předků. na chvíli jsem nás oddělila, než jsi přišel k sobě.“

já: „jsem celkem v šoku, hele“

žena: „no jasný, no. mimochodem já jsem nadia a jsem z argentiny.“

a tak se dál bavíme.
v naší vrstvě reality utíkají týdny.
mluvíme o možnostech, jak pokračovat, který teda moc nejsou.
mluvíme o tom, jestli je možný, aby těm lidem tenhle experiment vyšel nebo ne. zkoušíme ohýbat naši halucinovanou realitu silou vůle.
bavíme se o minulosti. nadia mi říká o tom, jak žila v horách, studovala a tak.
já si nic nepamatuju. prej bych si na všechno vzpomněl, kdybych jen na moment procitl mimo desku zpátky do svejch neuronů.

já: „mimochodem, jak to všechno víš?“
nadia: „jak to říct… já jsem na výzkumu ze začátku spolupracovala, než jsem zjistila, jak to doopravdy probíhá. když jsem z toho chtěla vycouvat, tak už pro mě měli připravenej tenhle osud.“
já: „achjo“

po nějaký době už nám došly témata.
tak jsme si ohýbali realitu tvořenou náma samotnejma podle nálady.
tím jsme se nejvíc sblížili. jednou třeba nadia vymyslela, že si vytvoříme ve vodě u noh ryby.
vymodelovali jsme si jich pár a nechali je plavat.
já jsem udělal pár ryb, u kterejch jsem se inspiroval pravěkejma potvorama a nadia udělala cool modrý ryby s velkejma ploutvema.

„mám nápad, nech mě, prosím, chvilku meditovat.“ řekla nadia a týden jsem na ni nemluvil.
pak mi říká: „tady se mi podařilo vytvořit druhej portál.“ a dává mezi nás bílý vír. „když ho něj vstoupíš, procitneš do svejch fyzickejch očí. já jsem se tam probojovávala pomalu, neuron po neuronu a pak jsem si cestu zapamatovala a zhmotnila ji tady. funguje to, stejně jako černý vír - jako ikona programu, na kterou stačí jakoby jen kliknout. zbytek procesu je už v neuronech naprogramovanej. může to pro tebe být ale šok tam jít.“

chvíli to diskutujeme, ale nakonec se odhodlávám a rozhoduju se vstoupit do portálu.
„možná se už neuvidime.“ říká nadia. „vrátíš se do svý hlavy. možná tě magnetický pole vtáhne zpátky na desku, možná ne. možná tě zabijou.“
„achjo, tak co už teď.“ říkám.
loučíme se. neúspěšně skrývám smutek. jdu do portálu.

cítím bolest těla. nemůžu se hnout.
otevírám oči. jsem připoutaný u stěny. stejně jako desítky lidí okolo mě. zvedám oči, dívám se před sebe.
naproti mě je nadia. v bezvědomí. z pusy ji tečou sliny. v očích má bělma. oba máme na hlavách nějaký přístroje. nad našima hlavama je mezi náma kovová deska a okolo ní měřící přístroje. co teď?

přichází lidi v kombinézách. odpojují pár lidí v místnosti od přístrojů. potom i nadiu. když ji sundávají z přístrojů ze stěny, tak jí lámou krk. asi její tělo už moc zesláblo.
pak se dívají na mě. zjišťujou, že jsem vědomím v hlavě a zvyšujou sílu magnetickýho pole desky. moje vědomí se přesouvá zpátky na desku.

jsem zas ve vodě. sedám si do ní. jsem tu sám.
okolo mě plavou všechny naše ryby, co jsme spolu vytvořili.
kousek ode mě se točí černý vír, kterej by mýmu fyzickýmu tělu zastavil dýchání. vlnky mi omývají nohy. vánek fouká. najednou se mi ale vybavuje, kdo jsem - malá chvíle mimo desku mi dovolila procitnout do mejch neuronů a mám zpátky vzpomínky.
vzpomínám si na svoji rodinu a ta se objevuje ve vodě poblíž mě. na svoje kámoše, na náhodný lidi z obchodu, na domácí mazlíčky. všichni se objevujou poblíž mě.
všichni se mezi sebou seznamujou v poměrně dobrý náladě.
nakonec se tu objevujou i lidi, který mě zmlátili v temný ulici a prodali na tenhle experiment.
vím kdo jsem a všechno živě vidím, ale nijak mi to prakticky nepomáhá.

se všema se chvilku bavím, ale po nějaký době od nich poodcházím o trochu dál. nemůžou mi poradit.

tvořím si vedle sebe kopii nadii, tak jak jsem ji znal. zhmotňuje se mi před očima.
„tak už jsme se teda fakt neviděli, no.“ říká mi. „aspoň, že jsi procitl, ale já jsem over.“
„mrzí mě to“ říkám jí. „mám v hlavě hroznej chaos. neudržím vůbec myšlenku teď.“
„zkus se rozdvojit.“ říká mi nadia. „máš dvě hemisféry a každá má svý vědomí. zkus se rozdělit a budeš to vnímat jasnějc.“

fakt to tak je. rozdvojuju se na dva. jsme tu dva já.
najednou máme oba v hlavách poměrně čisto.
„ty vole, fakt jsme byli celou dobu v hlavě dva.“ divím se já1. „já jsem ta chytřejší nebo blbější část?“
„když se takhle ptáš, tak seš asi ta blbější část.“ říká mi moje já2.

tak tu ve třech sedíme ve vodě a dál se bavíme.
já1: „nadio, jak jsi dokázala vytvořit ty víry / portály s napojením na tělo? jak jsi přes frekvenci z desky našla cestu k neuronům v hlavě?“
já2: „tak asi když ti to neřekla předtím, tak teď ti to její falešná verze asi vůbec neřekne, ne?“
já1: „omg, nojo. co kdybysme se teď vyspali?“
my 2 zavíráme oči a meditujeme.

všichni tři jsme najednou trochu otřesený. něco se děje.
na desce je další vědomí.
novej člověk skáče mezi nás a mlátí s sebou. je to maniak, skáče sem a tam a křičí. okolo něj lítá oheň, led a kameny. a mamuti a krokodýli.
já2: „aha, takhle to vypadá, když přijde nový zmatený vědomí. tak ho teda dáme do labyrintu?“
nadia: „nejlíp.“
a chytáme ho do velkejch zdí, který odsouváme stranou

dál sedíme ve vodě.
já1: „hele, odsud prostě není cesty ven. je to konec. a co když nás každou chvíli zabijou.“
já2: „je to tak.“ a dívá se směrem k černýmu víru.
nadia: „tak možná je malá šance, nějak? třeba vymyslíš třetí možnost. ne ven do těla, ani ne ke smrti, ale něco prostě.“
já1: „no, vracet se už do fyzickýho těla ani nemá smysl, ale napadá mě, kam jinak zkusit jít.“
já2: „a kam?“
já1: „no k tomu údajnýmu vědomí vesmíru.“

rozdělujeme se.
já2 zůstává na desce a postará se o nově příchozí vědomí.
já1 půjdu hledat cestu do kosmu.
předtím si ale dělíme černý vír, abysme ho oba mohli využít, kdyby bylo potřeba.

„I don't believe consciousness is generated in the brain any more than television programs are made inside my TV. The box is too small.“

• terence mckenna

já1 sedím ve vodě, sám.
zavírám oči.
jak bych mohl najít cestu k entitě, která tvoří všechno, ale zároveň se skrývá? hledám cestu.
nevidím ji.
sedím dál. medituju.
ubíhá hromada času. dny za dnama.
narazil jsem na konec duality.
dívám se tu na koncepty.
nevidím nutně prostor a absenci prostoru, ale i absenci absence prostoru i času.
chvílu se v tomhle pohybuju. je za touhle vrstvou něco?
zkouším jít dál, ale nic tam nevidím.
otáčím se jiným směrem.
jaký je smysl smyslu?
i kdyby měla podstata smyslu smysl, jaký by to mělo smysl? jestli žádný, pak je všechno nesmysl.
protože je všechno nesmysl, tak je všechno absurdní, včetně absense všech absencí.
může být v absenci absencí smysl smyslu? možná, že snad i jo

jsem v úplný tmě.
nemám pocit, že jsem už vůbec na desce.
ale nějak nemůžu překročit daší vrstvy dál.

zjistil jsem zásadní věc.
dál budu muset jít bez černýho víru po svým boku.
tam kam jdu ho nemůžu nést s sebou.

a co absence smyslu v absenci nesmyslu? to je zase slepá ulice, to je jen normální absence smyslu.
může se někde tady v těhle rozích mysli schovávat entita, co řídí vesmír?
jaký by byl smysl entity, která… nedává smysl? dávala by její absense smysl v absenci absence bez entity?
proč by vytvořila třeba jen absenci a celou dualitu?

zavírám oči svýho vědomí.
něco okolo mýho vědomí praská a já se cítím být v transcendentálním prostoru ničeho i něčeho, s dualitou i bez duality, v paradoxu i bez paradoxu.

a sedím na vlakový stanici.
tady už jsem někdy byl.
myslím, že napravo vedle mě je cizinec. dívám se tam. fakt tam je.
on se dívá chvíli před sebe a pak otáčí hlavu na mě.
koukáme na sebe a nikdo nic neříká.
„kam jedete?“ ptám se.
„nikam nejedu. zároveň jsem pořád ve vlaku. a zároveň jsem pořád v cíli.“
otáčí ode mě hlavu pryč.
chvíli jsme zas zticha.
„chceš tu zůstat se mnou? budeme zároveň tady, tam, i mezi.“ ptá se.
nevím, co říct.
a na stanici jsme jen my dva, takže mi nemá kdo poradit, ty vole.
no nic, zůstáváme dál sedět. přemýšlím. no nemůžu tím vlakem přece odjet, zároveň tu zůstat a zároveň být jinde. nechci a navíc bych sem musel dostat i já2.
on sem beztak sám cestu z desky nenajde. on je pravá hemisféra. ta je spíš na jiný věci, ne? nic moc spirituálního.
„hele, díky za nabídku,“ říkám. „ale vrátím se do základní duality věcí.“
„proč myslíš, že je to pro tebe důlěžité?“ ptá se.
„podívej, mám na to prostě asi svůj pohled, okay? chci to teď zkusit hrát až do konce. asi chápeš.“ říkám a zavírám oči vědomí.

otevírám oči.
ležím na posteli v nemocnici.
dívám se na zem. žádná voda tam už není. a nad hlavou už není tma, svítí tam světla.

byla změna režimu a nějaký z oligarchů chytili.
oběti jejich experimentu, který se toho dožili, osvobodili. včetně mě.
ležím tu spolu s dalšíma přeživšíma.

magnetický desky byly zabavený vládou. nová vládnoucí strana osvobodila oběti hlavně proto, aby ukázala špínu na původní vládnoucí stranu skrz spolupráce s ujetejma oligarchama.

nemůžu uvěřit, že jsem zpátky na týhle vrstvě reality. nebo opustil jsem ji vůbec v pravým slova smyslu?
byla ta událost na vlakový stanici skutečná nebo ne? mám na to vůbec přijít?
a co nadia? kde je její vědomí teď, když ne v tomhle světě? a kde tenhle svět končí? je u vlaku nebo nikde?
jsem na konci myšlenek a je mi smutno. dál ležím a odevzdávám se teď toku věcí.