mørket - gjelder hele svalbard
sníh, sníh. led, led. zima.
polární noc. vítr. lampa za oknem.
jdu do jednoho z mála obchodů v longyearbyenu.
kupuju pár plechovek s rybama a vitamíny D, kvůli nedostatku slunce.
před obchodem potkávám svoji kamarádku tove.
"moji rodiče už musí letět do tromsa." říká zničeně.
vím, co to znamená.
prej je její táta delší dobu nemocnej a na ostrově je nelegální umřít, protože se těla v permafrostu nerozkládají.
"letím s nima. měj se tu zatím dobře." říká mi.
"mrzí mě to." povídám.
mrzí mě čím si její rodina prochází. zároveň jsem sobec, protože mě napadá, že tove je jeden ze dvouch mejch kámošů na ostrově.
za pár dní odlítají. ještě nevím, že ji už neuvidím.
mám směnu. jsme v kuchyni dva kuchaři co jsou obsluha zároveň. stojím u plotny a koukám z okna do tmy. vítr hučí. v podniku je pár lidí. všichni tu jsou unavený a málokdo mluví.
někdo mi volá. je to můj kámoš sander.
"čau, půjdem zítra na kulečník?" ptá se.
"čus, jasný."
než mi skončila směna, tak zemřel. smykla se mu noha když venku kouřil a procházel se u kraje města. ztratil při pádu na led vědomí a pár hodin ho nikdo nenašel.
sedím na pokoji. dávám si trojnásobnou dávku vitamínu D, ale potřeboval bych jich 10000x víc. potřeboval bych resetovat vědomí.
druhej den jdu zas na směnu.
závěje, rampouchy, vánice. to všechno není teď ani vidět, protože vypadla elektřina.
jak zákazníci, tak i my obsluha tu sedíme při baterkách.
ty se vybily, tak jsme zapálili svíčky.
a ty dohořívají.
najednou se na horizontu objevuje trochu slunce. do chvilky zas mizí, ale je to první záblesk konce polární zimy.