teleportace a tak - II
sedím u tichýho jezera ve finsku. je tu zima, tak mám na sobě několik vrstev oblečení. v ruce mám flašku s kafem. už před chvílou jsem si všiml, že okolo mě krouží dva medvědi, ale já nemám strach.
kdyby mi to řekl někdo jinej, tak bych mu nevěřil, ale naučil jsem se teleportovat pomocí kafe. teda pomocí kafe s další přísadou, kterou nebudu prozrazovat.
nedávno jsem musel vstávat do práce. akorát že jsem předtím 3 noci nespal. sotva jsem zvládal udržet otevřený oči a došel jsem do kuchyně. moje levá hemisféra, která ovládá pravou ruku dělala triple espresso a pravá hemisféra, která bez vědomí tý druhý procházela REM fází spánku, přidala do toho espressa určitý jiho-americký koření, protože si asi myslela, že vaří pizzu. když jsem tu kombinaci vypil, dalo mi to, k mýmu šoku, tu schopnost teleportace. trhlina v realitě, objevená mnou.
50 mililitrů tohohle drinku mi dovolí přemisťovat se v součtu až o 20 kilometrů.
nejdřív jsem toho využíval, abych se mohl pohybovat po městě bez placení mhd a abych stíhal práci včas a tak. pak jsem se na normální život vykašlal a řekl si, že se porozhlídnu po světě.
stejně mě moje práce překladatelství nebaví. skoro úplně mě nahradilo ai. neměl jsem studovat lingvistiku. ale aspoň umím španělsky, rusky, trochu i finsky a tak.
mám batoh a v něm zásoby onoho koření. kafe vždycky někde koupím a namíchám si třeba 1,5 litru drinku do petky.
za pár dní jsem přeskákal německo. la manche jsem věděl, že nedám na jeden zátah a nechtěl jsem se namočit, tak jsem jel poctivě tunelem.
v británii jsem proskákal londýn, edinburgh a tak.
belgie, nizozemsko, dánsko, všechno zajímavý místa.
nikdy o tomhle triku nikomu neřeknu. chci to znát jen já.
po čase mě začaly zajímat těžko přistupný místa, tak jsem se doteleportoval ve finsku za polární kruh.
je polární den. procházím se tu nízkým lesem. je zima. dýchám chladnej vzduch, je jinej než na jihu. a slyším sekeru a křik. dorážím na scénu události. starej dřevorubec na sebe nechal omylem spadnout borovici a dost mu ublížila. vidí mě a křičí o pomoc.
borovici z něj sundávám.
"musím do nemocnice, prosím!" křičí.
poprvý se mi fakt hodí znalost jazyků.
"jak je ta nemocnice daleko?"
jestli to bude blízko, tak mu prostě dám napít nápoje a řeknu mu, ať si nemocnici představí. přemístí se tam, zachrání ho a stejně na můj drink nikdo nepřijde.
"je to 70 kilometrů." říká.
co mám teď dělat. tam se bez svý vlastní petky nedostane.
okolo starce je krev. nevypadá vůbec dobře. oba jsme vyděšený.
"jaká nemocnice je nejblíž?" ptám se.
"ta v ivalo."
sundávám batoh a míchám mu novou petku drinku, kterou mu bohužel budu muset dát na cestu. vysvětluju mu, jak to funguje. nevěří mi, ale napíjí se a i s flaškou mizí.
můj drink nesmí bejt odhalenej. to by byl konec světa, jak ho známe. je to vynález velkej jak jaderný zbraně.
proto se rychle dívám do map, nacházím ivalo a taky se tam teleportuju. tu flašku mu tam budu muset vzít z ruk a zas odtamtud zmizet.
a jsem v nemocnici. stařec tu není. ptám se na něj. nikdo o něm neví nebo nechce říct.
několik dní procestovávám několik nemocnic na severu a přeptávám se. nic jsem se nedozvěděl. možná umřel po cestě. a někde uprostřed lesů leží i s tou petkou, nevím.
no můj žaludek je už ze všeho toho kafe fakt tak podrážděnej, že si teď jen sedám na pařez a nechávám to být.